Postavy

D-503  

Hlavní hrdina a vypravěč, děj poznáváme skrze jeho zápisky, které jsou psány úsečně, vždy s předpřipravenou osnovou, matematicky přesně se jí drží. Je zcela podřízen Jednomu státu, jako podřízené číslo je šťastný. Jeho postavení naznačuje, že mu Jeden stát důvěřuje. Neustále Jednomu státu děkuje. Nemá žádné pochyby o správnosti svého života, o správnosti jednání Jednoho státu, se vším je spokojen, vše obhajuje. Absence emocí je správná. Nic necítí, neprojevuje žádné emoce. Nezná nic jiného, než život, jaký žije, takže netouží po ničem jiném, než být platné soukolí ve velkém stroji. Jakmile na něj začnou působit emoce, začne trpět, je zmatený, současně miluje i nenávidí, miluje, protože je k I-330 přitahován, ale nenávidí, protože nechápe, co se s ním děje a nedokáže předvídat a plánovat si další kroky. Vystoupí tak ze své komfortní zóny a to ho deptá. Je rozpolcený - chtěl by i nadále být bezchybnou součástí soukolí a současně ho zaplavují neznámé lidské pocity, například když poprvé vidí hmyz nebo slunce. Zajímavá emoční houpačka ho obsáhne ve chvíli, když má strach o I a rozhodne se vypořádat s U, když si uvědomí, že právě ona odnesla jeho deník strážcům. Zamjatin tady odkazuje na scénu z Dostojevského Zločinu a trestu, kdy Raskolnikov sekerou udeří lichvářku. Stejně tak D-503 napřahuje kovovou tyč a přesně zacílí na zátylek U, ale v tu chvíli se U vrhne na postel a svléká se v domnění, že se s ní chystá souložit. A najednou mu to přijde tak strašně směšné, vlnu vzteku vystřídá vlna smíchu, že ji nezabije, ale jen se směje a najednou cítí, že smích může zachránit někomu život. V závěru knihy je D-503 zase zcela zbaven emocí vyjma štěstí, že je součástí Jednoho státu. Zcela bez emocí přihlíží mučení své milované I-330 a je rád, že je vyléčen z lásky k ní, protože ty emoce ho ničily.  

K výkladu o D-503 ještě připojme závěrečnou kapitolu: 

Ukázka: 

Zápis čtyřicátý Koncept: 

Fakta. Zvon. Jsem přesvědčen. 

Den. Jasno. Barometr 760. 

Cožpak jsem skutečně já, D-503, napsal těch dvě stě devět stránek? Cožpak jsem skutečně to kdysi cítil, nebo se domýšlel, že to cítím? 

Rukopis je můj. A dál je to stále týž rukopis. Ale na štěstí jen rukopis. Žádný přelud, žádné nesmyslné metafory, žádné city: jenom fakta. Protože jsem zdráv, jsem úplně, absolutně zdráv. Usmívám se – nemohu se neusmívat: z hlavy vytáhli nějakou třísku, v hlavě je lehce, prázdno. Přesněji: Není prázdno, ale není tam nic cizorodého, co vadí se usmívat. (Úsměv je normální stav normálního člověka.) 

Fakta jsou taková: toho večera vzali mého souseda, který objevil konečnost vesmíru, i mne, i všechny, kdož byli s námi, poněvadž jsme neměli vysvědčení o Operaci, a odvedli nás do nejbližší posluchárny (číslo posluchárny je mi z jakési příčiny známé: 112). Zde jsme byli přivázáni ke stolům a podrobeni Velké Operaci. 

Druhého dne dostavil jsem se, já, D-503, k Dobrodincovi a řekl jsem mu všechno, co mi bylo známo o nepřátelích štěstí. Proč se mi to dřív mohlo zdát těžkým? Nepochopitelné! Jediné vysvětlení: má dřívější nemoc (duše). Večer téhož dne seděl jsem u jednoho stolu s Ním - s Dobrodincem (poprvé v proslulém Plynovém pokoji). Přivedli tu ženu. V mé přítomnosti musila učinit svá udání. Ta žena tvrdohlavě mlčela a usmívala se. Všiml jsem si, že má ostré a velmi bílé zuby a že je to krásné. 

Pak ji uvedli pod Zvon, její tvář velmi zbělela, a poněvadž má oči tmavé a velké, bylo to velmi krásné. Když začali ve Zvonu vyčerpávat vzduch, zvrátila hlavu, zpoza zavřela oči, rty měla stisknuty. To mi něco připomínalo. Dívala se na mne, pevně se držíc opěradel křesla. Dívala se, dokud se oči úplně nezavřely. Tu ji vytáhli, pomocí elektrodů jí rychle přivedli k vědomí a zase ji posadili pod Zvon. To se opakovalo třikrát a ona přece neřekla ani slova. Jiní, přivedení tou ženou, byli čestnější: mnozí z nich začali mluvit hned napoprvé. Zítra vystoupí všichni po stupních Stroje Dobrodincova. 

Odkládat to nejde. Protože v západních čtvrtích je ještě chaos, řev, mrtvoly, zvířata a na neštěstí značný počet čísel, která odpadla od rozumu. 

Ale na příčné čtyřicáté třídě podařilo se zřídit provizorní Zeď z vln o vysokém napětí, a doufám, že My zvítězíme. Ba co víc: Jsem přesvědčen, že My zvítězíme. Protože rozum musí zvítězit. 

I-330

Kdosi přirovnal I-330 k Mata Hari, stejně jako ona je ženou osudovou, překrásnou a nebezpečnou. Muže kolem sebe ovládá a hraje si s nimi. D-503 ji za to nenávidí, protože způsobuje, že on nejedná racionálně. I-330 má cíl - revoluci, povstání. Nevíme, zda I-330 D-503 opravdu miluje. Nemanipuluje ale muži proto, aby se obohatila nebo si získala lepší postavení, ale proto, aby vybojovala svobodu pro všechny. Kouří, pije alkohol, hraje na klavír staré skladby - skutečnou hudbu.  

O-90

Je zcela jiný typ ženy než I-330. Jemná, milá, trochu kulatá, jako její jméno. Její život je šťastný, protože má své dva muže, z nichž jednoho skutečně miluje. To jí ke štěstí stačí. Je také loajální k Jednomu státu. Jakmile ale zjistí, že ji D-503 nemiluje, zničí ji to. Jako milující žena nabídne, že se ho vzdá, aby byl šťastný se svou láskou I-330, ale požaduje od něj aspoň dítě. V tu chvíli se dostává do konfliktu s loajalitou, protože Jeden stát jí neumožňuje mít dítě. Nakonec touha po dítěti zvítězí nad pravidly Jednoho státu a my víme, že za zdí žije a zřejmě bude šťastná. Tím se stala nepřítelem Jednoho státu. Není tedy “povstalcem” z přesvědčení, ale vlastně navzdory.  

R-13

Je básník, je součástí “rodiny” (jak to nazývá D-503) nebo lépe sexuálního trojúhelníku D-503 + O-90 + R-13. Je popsán jako “černé oči, lakované smíchem, tlusté, černošské rty”, což odkazuje na básníka A.S. Puškina. Básník i stavitel mají k sobě zapsánu stejnou ženu O. Nežárlí na sebe, jsou to v jistém slova smyslu přátelé. D-503 básníka obdivuje, obdivuje jeho verše u popravy. R-13 ale není stejně nadšený, poprava ho děsí, rád vtipkuje. I R-13 je součástí spiknutí a také on je nakonec popraven.